Lovosická 775 P9  190 00   M 607660843            centrotherm@seznam.cz

PROFESSIONAL HEATING

 Vývoj otopných soustav   Tvorba projektových podkladů    Projektujeme vytápění správně ?       Projekt uspoří víc než zateplení ?    Orientační ceny

=CRA=CENTROTHERM a SPOLEČNOST PRO TECHNIKU PROSTŘEDÍ odborná sekce 12 - projektování a inženýrská činnost, doporučují TERMOhydraulické řešení otopných soustav a sítí.      Jak na D.O.S. - Projektovat, měřit nebo vyvažovat ?

 Z čeho vznikla hodnota Kv ?       Panelové domy - renovace       Náprava funkce otop.soustav       Termostatické ventily jinak         Návratnost investic

 TERMO-hydraulické řešení sítí   Nová otopná tělesa Slant/Fin   Stáhněte si otopové křivky    Levné projekty vytápění   Převody a pomůcky         HOME

 

Vytápění - projektování - vývoj - výzkum

 Problém komparace
 Projektanti, praktikové, systémy "inteligentní regulace", výzkumné laboratoře a všechny v praxi aplikované vyvažovací metody mají něco společného. Vždy totiž
 porovnávají naměřené hodnoty s klasicky vypočtenými hodnotami nebo s hodnotami jaké byly ve sledovaném bodě "před chvílí nebo před regulačním zásahem",
 ale nikdy je neporovnávají s hodnotami jaké by měly být, protože je NEZNAJÍ. Klasické výpočty NEZNAJÍ správné průtoky (protože neřeší přenos tepla), NEZNAJÍ
 správné hydraulické poměry (protože jsou funkcí neznámých správných průtoků), NEZNAJÍ správné seřízení hydraulických odporů armatur (protože jsou funkcí
 neznámých správných hydraulických poměrů) a neznají klíčový vliv řídicích teplot, kterým se celá hydraulika dynamických soustav řídí, protože klasické výpočty 
 oboru vytápění s teplem vůbec nepracují a jeho vliv pouze předpokládají.Samozřejmě, že neznají ani aktivační teplotu, která v místnostech průtoky lokálně řídí.

 Snímané hodnoty jsou navíc vždy zatíženy irelevantními spolupůsobícími faktory a jejich vypovídací hodnota o správné funkci soustavy je téměř nulová. Nevěříte ?
 Podívejte se  na údaje
obr.1 na této stránce. Na přípojce ST1 na tomto obrázku nastane za vyvažovacím ventilem při stejné tlakové ztrátě mezi přívodním 
 a vratným potrubím jednou průtok 789,56 kg h-1 , podruhé 1372,14 kg h-1 a v klasicky řešeném projektu najdete údaj 735,87 kg h-1. Pokud se rozhodnete, že se
 budete držet klasicky řešeného projektu a průtok "seškrtíte" o 1372,14 - 735,87 = 636,27 kg h-1, pak jste si možná způsobili pěkný malér. A nejen proto, že o půl
 hodinky později byste pravděpodobně naměřili průtok úplně jiný.
 Ten původně naměřený průtok 1372,14 kg h-1 mohl být totiž správný, otopná soustava mohla před vaším zásahem fungovat precizně a vy jste ji svým
 "odborným zásahem" poškodili.
Průtok 1372,14 kg h-1 mohl totiž fyzikálně správně odpovídat stavu, kdy je například v sousedních bytech omezeno vytápění, 
 nebo desítkám dalších příčin, se kterými žádná "inteligentní regulace" ani "vyvažovací metoda" nepočítá. To, co jste vyhodnotili jako "chybu v průtoku" (tedy chybu
 v oblasti kvantitativní regulace), mohlo být klidně chybou regulace kvalitativní (chybně nastavenou otopovou křivkou),chybou uživatelského nastavení termostatických 
 hlavic, nebo dokonce vůbec žádnou chybou, jako v případě obr.1. Při měření nejsme totiž nikdy schopni správně vyhodnotit význam naměřených parametrů a učinit
 správná rozhodnutí o jejich případné korekci. Bez znalosti správných hodnot a všech souvislostí, to nemůže činit ani "inteligentní regulace", natož pak člověk,
 který přišel do sklepa, vybalil měřicí přístroje a začal "napravovat soustavu".
 
 Problém klasických metod
 Klasická metoda projektování se opírá o předpoklady (které v provozu nikdy splněny nejsou) a o výpočtové konstanty (které jsou ale proměnné a proto nejsou
 konstantami). Výsledkem pak jsou
chybné průtoky teplonosné látky , které jsou podkladem pro chybný výpočet tlakových ztrát, chybný návrh čerpadel, průměrů
 potrubí, světlostí armatur včetně jejich provozního seřízení, atd.. Aby toho nebylo málo, jsou pak v celkově chybně navrženém systému chybné průtoky navíc
 stabilizovány klasickým hydraulickým vyvažováním. Obě klasické metody se vůbec nezabývají přenosem tepla a pracují s otopnou soustavou jako s vodovodem,
 bez ohledu na to, že otopná soustava není hydraulická, ale je termická.
 Tak fatální nedostatky nelze samozřejmě přehlédnout (i když se celá desetiletí praktikovaly a používají dodnes) a proto se vynořila "tajemná hydronika". Tajemná
 nejen proto, že nikdy nebyla pořádně objasněna. Přichází sice se správným požadavkem na řešení přenosu tepla od zdroje ke spotřebičům, ale to je možné
 matematicky řešit třemi různými způsoby. Správný je však pouze jeden, k němuž neposkytla žádný návod (ale legislativa se  kupodivu na řešení přenosu tepla
 odvolává), takže "nemožnost správného řešení běžným projektantem" není nic nového a není "vlastností termohydrauliky".
 Správným způsobem řešení je totiž jen ten, při kterém je na prahu tepelného zdroje i spotřebičů tepla zachována shodná střední teplota teplonosné látky
 (jinak kvalitativní regulace ztratí svou účinnost) a to je matematicky trochu obtížné. Jestliže však hydronika úplně nevystoupila ze stínu své "tajemnosti", nebyl toto
 důvod jediný. Ono totiž jen "vyřešit přenos tepla" nestačí, i kdyby se hydronice nakonec podařilo obtížnost správného způsobu řešení přenosu tepla rozlousknout.
 V dynamických soustavách se průtoky hodnotami tlakových ztrát (zjištěnými pomocí hydraulických výpočtů) neřídí, protože hodnoty vřazených hydraulických 
 odporů (řádově převyšujících tlakové ztráty potrubí), se dynamicky mění - a navíc v závislosti na fyzikální veličině, která nemá s hydraulikou nic společného.
 Veškeré naše hydraulické výpočty a na nich vybudované teorie, organizační struktury a vědomosti šířené všemi informačními kanály, nemají s vytápěním budov 
 dnešními dynamickými soustavami, společného prakticky nic, protože hodnoty průtoků určují teploty.

 Těmi veličinami, které vše řídí, jsou totiž vnější klimatická teplota a vnitřní teplota vytápěného prostoru, se kterými naše klasické hydraulické metody projektování
 a vyvažování - a dokonce ani hydronika - nepracují. Otopné soustavy nejsou hydraulické, ale jsou termické a v dynamických soustavách neteče voda jen do místa 
 menšího hydraulického odporu, ale do místa s nižší teplotou prostředí. Námi spočítaný "větší hydraulický odpor" není tedy zárukou, že do příslušného místa
 "poteče méně vody", nebude-li tepelným působením vlastní otopné soustavy současně dosaženo požadované aktivační teploty, působící na teplotní čidla.
 Jenomže toto tepelné působení v rámci klasických metod opět jenom předpokládáme a nic o něm nevíme, i když vliv řídicích teplot je extrémně velký a vysoce
 převažuje nad veškerými hydraulickými výpočty. Je dokonce tak velký, že skutečné tlakové ztráty při námi projektovaném průtoku mohou být o více než 500% (!)
 jiné, než nám vycházejí z našich klasických hydraulických výpočtů a vyvolá je chyba o jediný 1°C v hodnotě aktivační teploty.
 
 Ve světle těchto faktů bude snad méně iritující když řekneme, že
na základě klasických projektových a výpočtových metod vytápění vůbec NEROZUMÍME
 a klasické metody, tak dobře osvědčené ve statických soustavách, na dynamické otopné soustavy vůbec aplikovat NELZE. 
 To je samozřejmě velká rána pro "hydraulické teorie", i pro nás všechny, kteří jsme na nich vyrostli. Naučili jsme se chápat souvislosti v dimenzích, které funkci
 a úspornost dnešních dynamických otopných soustav nezajišťují a marně hledáme racionální odpověď na "fyzikální zázrak".Tím zázrakem je, že průměrné úspory
 tepla regulační technikou činí asi 12%, zatímco tepelné zisky (kterým by se úspory regulační technikou měly rovnat) činí asi 40% celoroční spotřeby tepla na 
 vytápění. A to dokonce i přesto, že jsme uživatele zainteresovali, aby s automaticky fungující regulační technikou manipuloval ručně, snižoval teplotu místností,
 omezoval vytápění v dočasně neobývaných místnostech a dokonce vypínal otopná tělesa ! 
 Jestliže tím vším dohromady uživatel při vytápění sníží průměrnou teplotu o pouhé 2°C, dosáhne právě těch 12% "úspor tepla" a pak to znamená, že nákladně
 vyráběná a klasicky projektovaná regulační technika prakticky nefunguje vůbec (kdo nevěří, měl by se zajímat o tzv. "vídeňský experiment", který na základě
 precizního vyhodnocení prokázal po instalaci regulační techniky "úspory tepla" v hodnotě -2% !). 
 Sama výroba regulační techniky však spotřebovala značné množství energie, stála mnoho peněz, celosvětově spolyká obrovské částky na svou distribuci, 
 propagaci a instalaci - a k ručnímu uzavírání otopných těles bychom ji přece vůbec nepotřebovali.

 Jak je možné, že toto všechno odborníci nevědí ?
 Dnes už existuje řada odborníků, kteří to vědí. Vědí, že funkce regulační techniky, pro kterou byla vyvinuta, nespočívá v "ručních manipulacích uživatelem", které 
 naopak ekonomiku vytápění silně zhoršují, protože po ručních manipulacích zůstávají v soustavách trvalé zkratové průtoky.
 Vědí, že v počátcích vývoje regulační techniky byla její správná funkce definována prof.H.Esdornem a A.Ritterem, ale nemohla být přenesena do praxe, protože
 chyběl software a nemohla být dopracována metodika projektování dynamických soustav.
 Poměrně složité zpětné vazby mezi přenosem tepla, tepelným působením otopné soustavy, aktivací teplotních čidel, průtokem teplonosné látky a jeho zpětným 
 působením na multivalentní aktivační teploty řídící průtok, nebyly mnoha odborníky pochopeny dodnes, ale můžeme je přeložit do "lidské řeči".
 "Dynamická otopná soustava a v ní použitá regulační technika jsou správně vyprojektovány a seřízeny tehdy, když bez působení tepelných zisků 
 nastanou projektované průtoky právě při projektovaných teplotách vytápěných místností".

 
 Musí být proto stanoven a zajištěn takový výchozí stav seřízení regulační techniky, který bez působení tepelných zisků garantuje stejnou závislost průtoků na
 hydraulických odporech jako u soustavy statické, ale po zavedení poruchové veličiny (tepelných zisků) musí soustava reagovat adekvátní korekcí průtoků
 teplonosné látky. Regulační proces se tedy musí odvíjet od základního (výchozího) stavu seřízení regulační techniky, který nelze klasickým projektováním určit.

 Existuje jen jediný způsob, který se nemusí potýkat s "odfiltrováním tepelných zisků" a přitom může fyzikálně správné podmínky seřízení regulační techniky 
 zajistit, protože zná fyzikálně správné průtoky, i vliv vlastního tepelného působení otopné soustavy na zdvih kuželek regulačních prvků a tím i na tlakové ztráty
 soustavy při projektovaných teplotách místností.
Je to dnešní termohydraulické řešení dynamických otopných soustav.

 
Obor vytápění je příliš složitý, než abychom mu mohli porozumět na základě pouhé empirie
 Jeden velmi chytrý a velmi zkušený odborník (tímto se klaním panu Stanislavu Machačovi, který nám kdysi přednášel vytápění a který mezi námi již dávno není)
 vždy zdůrazňoval,že "poloviční vědomosti jsou v oboru vytápění nebezpečnější, než dokonalá neznalost". Po vlastní celoživotní zkušenosti s tímto oborem
 musím říct, že platnost této věty se rozšiřováním materiálové základny a prvků začleněných do otopných soustav, jen umocňuje. Měřením získáme obraz
 okamžitého fyzikálního stavu, ale nemáme ani nejmenší tušení, proč nastal, ani "jak jej napravit". Máme poloviční vědomost, ale nevíme, jak s ní naložit. Empirie
 vede k NÁZORU, ale nikoliv k pochopení. Rozumět vytápění, znamená umět jej spočítat a sice tak, že výsledky výpočtů pak naměříme. Pokud nejsou poznatky
 oboru opřeny o tuto zpětnou vazbu, pak vytápění opravdu nerozumíme a můžeme se kvůli tomu zlobit, jak chceme. Klasické projektování oboru vytápění muselo
 být v minulém století extrémně zjednodušeno, aby s logaritmickým pravítkem a s ručním sčítáním mohlo být masové prováděno. Výsledky těchto extrémně 
 zjednodušených vzorečků ale pochopitelně spolehlivý obraz funkce soustavy neposkytují a proto vždy naměříme něco jiného, než jsme projektovali. Neštěstí není
 v tomto samotném faktu, ale doslova tragické je, že výsledky extrémně zjednodušených vzorečků pokládáme za správné a dokonce na nich stavíme další výzkum
 a vývoj oboru. Nůžky se tedy rozvírají a neschopnost vyjádřit skutečné chování otopných soustav klasickými výpočty vede k tzv. "druhé cestě", kdy si má uživatel
 soustavu "seřídit sám".
 S komerčním rozvojem oboru přibývá různých "měřicích" armatur a přístrojů, které mají nahradit projektový proces a sloužit k seřízení soustavy na požadované
 parametry. Má to však hned několik háčků. Za prvé jsou to většinou armatury, které ani nesmějí být označeny jako "měřicí", protože mnohdy i dalece překračují
 povolenou nepřesnost, kterou je měřicí zařízení definováno. Za druhé nevíme, jaké parametry máme v konkrétní soustavě vlastně naměřit, protože extrémně
 zjednodušené algoritmy to určit neumožňují. A za třetí - i kdybychom měli přístroje zcela přesné, nevěděli bychom, co je příčinou naměřených odchylek.Podobné
 snahy "obejít projektový proces" vedou pak ke stále dražším otopným soustavám, ale nikoliv ke správné a úsporné funkci vytápění.

 Jak je tedy možné, že klasicky projektované soustavy fungují ?
 Klasicky projektované soustavy hřejí, ale NEFUNGUJÍ, protože klasický slovník oboru vytápění slova "funkce vytápění" vůbec nespojuje s ekonomikou provozu.
 Každý například ví, že průměrné tepelné zisky činí cca 40% potřeby tepla na vytápění. Představte si, že by se do legislativy dostal požadavek, aby regulační
 technika (která má reagovat na tepelné zisky) těchto 40% tepla ušetřila. Takový požadavek by nesplnil ani jediný projekt vytápění a žádná otopná soustava, 
 protože skutečné úspory tepla regulační technikou se "záhadně" pohybují od - 2% (!) do cca 12%. Je to proto, že klasické projektování ušetřit teplo z tepelných
 zisků neumožňuje a instalované měřicí a regulační armatury také ne. Těch nejvýše dosahovaných 12% "úspor" navíc odpovídá snížení vnitřní teploty o 2°C, takže
 o žádné skutečné úspory vlastně nejde. 
 Klasické soustavy hřejí proto, že je do nich doslova pumpován přebytek tepelné energie - aby byl překonán negativní vliv opakovaných zátopových stavů i pokles
 koncových teplot vody vlivem automatické reakce TRV snižující průtoky, aby byly překonány negativní vlivy zkratových průtoků vyvolaných ručními manipulacemi
 s termostatickými hlavicemi, aby byl překonán pokles střední teploty vody na trase k nejvzdálenějším spotřebičům a mnohé další negace. Soustavy hřejí i proto,
 že ve zdrojích tepla jsou instalována dokonce i desetkrát silnější čerpadla, než by bylo nutné a jejich hnací tlak bylo potřebné "škrtit" dokonce i po osazení
 soustav všemi armaturami podle zákona č.406/2000 Sb.. To všechno je obrovsky neekonomické a bylo proto nutné, přijít s řešením ekonomickým.
 
 
TERMOHYDRAULIKA
 Dokončení vývoje termohydrauliky a její plné nasazení v projektové praxi, všechny  problémy definitivně ukončily a umožnily regulační technice reagovat na tepelné 
 zisky jako na poruchovou veličinu regulační procesů. To je zcela zásadní, revoluční změna v oblasti výroby, distribuce a racionální spotřeby tepelné energie,
 i v navrhování otopných zařízení. Moderní teorie vytápění již nevychází z výpočtů hydraulických, ale z výpočtů termohydraulických. Návrhové algoritmy umožňují
 seřizovat regulační techniku na jasně definovaný výchozí stav, od kterého se při působení tepelných zisků automatické regulační procesy odvíjejí. Tepelné zdoje,
 rozvodné sítě a otopné soustavy již nemusejí pracovat s neekonomickým přebytkem energie, aby zajistily řádné vytápění ve všech bodech otopného systému.
 Naopak - ve všech bodech celého systému je zajištěna nejvyšší dosažitelná účinnost všech kombinovaných regulačních procesů, která se se vzdáleností od zdroje
 tepla nemění a tepelných zisků je plně využito k úsporám tepla ve všech bodech.
 Je to revoluční změna v hospodaření s  nevratně vyrobenou tepelnou energií, která dosud nikdy nebyla v oboru vytápění řešena. Je to dlouhá desetiletí hledané
 řešení, které umožňuje regulační technice dosahovat úspor tepla v úrovni tepelných zisků, tedy až 40% potřeby tepla pro vytápění, místo klasických 12%.
 Termohydraulické soustavy mají seřízení regulační techniky stanoveno projektem a veškeré další vyvažování odpadá. Pro stávající otopné soustavy se naopak 
 místo hydraulického vyvažování používá vyvažování termohydraulické, které klasické soustavě udělí prakticky stejné funkční a úsporné vlastnosti. Termohydrauliku
 po hlubší analýze a vyjasnění základních zpětných vazeb dnes přijímá kladně 73% odborníků, kteří byli s jejím řešením blíže seznámeni.

 
TERMOHYDRAULIKA pro KAŽDÉHO ?
 ANO !
Termohydraulika spočívá v odlišném seřízení armatur a může být použita i v každé stávající otopné soustavě nebo tepelné síti.Navíc je termohydraulickým
 seřízením každá soustava již automaticky upravena pro libovolný požadovaný odběr tepla z tepelného zdroje nebo sítě po zateplení objektu. Je proto lhostejné,
 zda se termohydraulické seřízení provede v objektu zatepleném nebo nezatepleném. V obou případech dochází k okamžitému zvýšení účinnosti regulačních 
 procesů, s úsporami tepla v úrovni tepelných zisků. Současně je vyloučena trakční hlučnost soustavy, protože nedochází ke zkratovým nadprůtokům. Základem
 termohydraulického seřízení je projekt. Obsahuje správné provozní seřízení všech armatur i teplotních čidel v soustavě, která je tak vyvážena nejen hydraulicky, ale
 i termicky a projektované průtoky pak nastanou právě při projektovaných teplotách vzduchu vytápěných místností. Tím získá soustava termickou samoregulační
 schopnost, kterou klasicky projektovaná soustava nemá. Takto termohydraulicky vyvážená soustava pak reaguje na tepelné zisky jako na poruchovou veličinu 
 přesně seřízených regulačních procesů a je schopna veškeré teplo z tepelných zisků (40%) transformovat na úspory tepla, odebíraného z tepelného zdroje.Zatímco
 klasicky projektovanou soustavu nelze hydraulicky vyvážit na fyzikálně správné průtoky, termohydraulický projekt obsahuje údaje o tzv. "korigovaných průtocích"
 a případné provedení hydraulického vyvážení na korigované průtoky fyzikálně správné je, protože respektuje požadovaný přenos tepla i správnou aktivaci teplotních
 čidel v otopné soustavě. Všechny firmy, které se zabývají vyvažováním, by proto měly požadovat, aby vyvažované průtoky byly stanoveny termohydraulickým 
 výpočtem, na základě kterého bude vyvažování řádově úspěšnější. Termohydraulickým výpočtem jsou současně získány fyzikálně správné hodnoty všech údajů, 
 potřebných pro uzavírání smluv s dodavatelem tepla a seřízením podle termohydraulického výpočtu je soustava již plně upravena na vysoce ekonomický provoz 
 vytápění v zateplených i nezateplených budovách. Po zateplení budov se proto soustava již znovu vyvažovat nemusí.Tyto výhody jsou pochopitelně žádané firmami,
 které se vyvažováním soustav zabývají, protože s vyvážením soustav na zateplení čekat nemusejí a v rámci své činnosti mohou rozšířit svou nabídku o dokonalou
 úpravu soustav na provoz po zateplení objektů.

TERMOHYDRAULIKA pro všechny, kteří nedosáhnou na dotace  ZELENÝCH ÚSPOR
Státní dotace na zateplení budov a úpravy otopných soustav jsou bezpříkladně pozitivní a chvályhodnou pomocí mnohým, ale ne všem. Mnozí již zateplení provedli
a pro některé z nás zůstanou, i přes tuto velkou pomoc, úspory tepla nadále nedostupné, protože finance na plnou realizaci stále ještě nestačí. Pro tyto lidi jsme
připravili pět verzí 
PROGRAMU 166 , kterými mohou dosáhnout významných úspor tepla 166 x LEVNĚJI NEŽ ZATEPLENÍM.
     
 

 

Dynamické Otopné Soustavy  proměřovat a vyvažovat prakticky nemůžeme. Museli bychom totiž v průběhu měření zajistit projektované
podmínky a odfiltrovat všechny rušivé vlivy, které u dynamických soustav mohou nabývat extrémních hodnot. Museli bychom například 
u všech prvků lokální kvantitativní regulace (TRV) zajistit jednotné proporcionální pásmo a jemu odpovídající jednotný zdvih kuželek, se
kterým byla soustava projektována. Zdvih kuželek je určen nastavením termostatických hlavic a okamžitou teplotou vytápěných místností,
přičemž strmost této závislosti je skutečně impozantní. Pokud by v průběhu měření byla vnitřní teplota místností o jediný 1°C větší než
projektovaná, naměřili bychom více než dvacetkrát menší průtok při projektované tlakové ztrátě, nebo naopak tlakovou ztrátu soustavy
cca 485% při projektovaném průtoku. Koho to překvapí, tomu napovíme, že kdyby byla teplota místností větší o 2°C, naměřil by průtok
nulový, protože hydraulický odpor by v soustavě s uzavřenými armaturami nemohl být překonán.
Než si "hydraulické myšlení" tento další z
četných kolosálních omylů uvědomilo, uplynulo téměř deset let a pak se chtělo spasit dalším
neuvěřitelným omylem. Navrhlo "vyvažovat soustavy při sejmutých termostatických hlavicích". Tím ztratilo koncové hydraulické odpory
a pokud za tohoto stavu vyvážilo soustavu na projektované průtoky, byl malér. Nasazením termostatických hlavic byly koncové odpory
opět přidány a "vyvážený průtok" opět neodpovídal projektovanému (ještě štěstí, že "duchovní otec" tohoto "geniálního hydraulického
řešení" na našem území už nepůsobí a v nabytých sálech užaslým projektantům svá "moudra" nepřednáší). Pokud by totiž problém
vyřešil (což by šlo poměrně snadnou úpravou TRV ve výrobě, na kterou nepřišel), ocitl by se vzápětí před dalším problémem.Hydraulické
projektování totiž správné
průtoky (které by měly být vyvažovány) nezná.
Dynamické otopné soustavy musejí být projektovány a vyvažovány úplně jinak než soustavy statické,
protože je jiný fyzikální princip jejich funkce
V dynamických soustavách neteče voda jednoduše jen do místa menšího odporu, ale do místa vyššího zdvihu kuželky, který je vymezen
aktivací teplotního čidla vlastním tepelným působením otopné soustavy a případně působícími tepelnými zisky. To obojí už v instalované
otopné soustavě nejsme schopni nikdy rozlišit a proto musí být stav základního zdvihu kuželek v soustavě zajištěn projektováním, které
jediné dokáže seřídit veškerou regulační techniku na základní stav bez působení tepelných deficitů a zisků,při kterém nastanou v soustavě
správné průtoky teplonosné látky. Zajištění základního stavu seřízení regulační techniky znamená, že tlakové ztráty dynamické soustavy
jsou přiřazeny k hodnotám řídicích teplot a správné průtoky nastanou právě při jejich dosažení.
Pokud bychom chtěli dynamickou soustavu vyvažovat v praxi, museli bychom v okamžiku vyvažování zajistit:
1)   Přesné dodržení teplotních parametrů vody dle otopové křivky, ve vztahu k okamžité vnější teplotě a k normálové rychlosti větru.
2)   Nulové okamžité působení jakýchkoliv tepelných zisků a deficitů ve všech bodech soustavy.
3)   Pro vyvažování bychom museli znát přesné průtoky vody, při kterých dojde ke správné aktivaci teplotních čidel v celé soustavě.
Nejsou-li všechny tyto podmínky zajištěny, pak můžeme hydraulickým vyvažováním soustavě uškodit zakonzervováním průtoků chybných.

 =CRA=DELTA Research Thermohydraulic